Michaela žila s manželem spokojený život. Idylka ale netrvala dlouho. Po sedmnácti společně strávených letech je najednou konec. Jak se vyrovnat s rozpadem manželství a ztrátou dětí?
Rozvod zničil naše manželství i můj vztah s dětmi
Jmenuji se Michaela a ještě před půl rokem jsem žila v domě, který byl plný smíchu mých dvou dětí, Marka a Aničky. S Petrem, mým mužem, vlastně už bývalým, jsme se potkali na vysoké škole. Měli jsme úplně normální manželství, které doprovázely drobné neshody a občané krize. Nešlo ale o nich zásadního a vypadalo to, že společně zestárneme. To se nestane. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že by mě náš rozvod mohl dokonce připravit o to nejcennější – moje děti.
Začalo to jako drobné hádky a nedorozumění, které postupně narostly do vážných problémů, které už jsme neuměli a asi ani nechtěli vyřešit. Petr se mi začal vyhýbat a skoro jsme spolu nekomunikovali. Když přišel s tím, že se chce rozvádět, byla jsem zdrcená. Doufala jsem pořád, že to ještě můžeme napravit a naše manželství zachránit. Petr ale trval na tom, že půjdeme od sebe. Poslední ránu mi zasadil, když mi oznámil, že chce děti do své péče.
Díky úspěšné firmě měl lepší finanční zázemí a mohl dětem, desetileté Aničce a třináctiletému Markovi, nabídnout lepší životní podmínky. I dům, v němž jsme bydleli, Petr dostal od rodičů ještě předtím, než jsme se vzali. A chtěl v něm zůstat. Musela bych tak Marka s Aničkou připravit o jejich domov a přestěhovat se s nimi do nájmu.
Děti daly přednost tátovi, zůstala jsem sama
Děti se samy rozhodly, že chtějí žít s ním. To přání nakonec posvětil i soud. Prý jedná v jejich zájmu. Mohla jsem je tak začít vídat jen v předem určených dnech. U táty jsou Marek i Anička teď očividně spokojení a nijak za mnou nespěchají.
Každý večer, když se teď vracím do prázdného bytu, kam jsem se nakonec po rozvodu přestěhovala, cítím bolest a prázdnotu. Jsou to nejhorší chvíle mého života. Postupně jsem si musela zvyknout žít sama. Naučila jsem se hledat malé radosti v každodenním životě – procházky přírodou, čtení knih, setkání s přáteli. Přesto mi každodenní okamžiky s dětmi chybí. Schází mi jejich hlasitý smích, jejich všudypřítomné otázky, celá jejich přítomnost. Je mi moc líto, že s nimi nejsem a nevidím je každý den vyrůstat.
Není to snadné, ale každý den se snažím být silnější. Doufám, že jednou najdu cestu, jak být opět svým dětem blízko. Vím, že mě potřebují, a já potřebuji je. I když mě rozvod připravil o mnohé, nevzal mi naději. A právě ta naděje mě drží nad vodou a dává mi sílu pokračovat dál.
