Zuzana se v manželství musela vyrovnat nejen s nevěrou. Teď vychovává dítě, ke kterému nemá sice biologické pouto, přesto k němu cítí lásku. Co prožívá?
Nevěra naším vztahem otřásla
Jmenuju se Zuzana a jsem vdaná. Můj manžel Jan učí na vysoké škole. Máme vlastní dům a – jak jsem si donedávna myslela – také fungující manželství. Jsme bezdětní. Vlastního potomka jsme chtěli, ale nedařilo se nám. Když jsem konečně otěhotněla, záhy jsem potratila. Odhodlali jsme se zkusit to znovu, ale potratila jsem ještě dvakrát. To nás zlomilo.
Shodli jsme se, že necháme vše na přírodě. Nechtěla jsem podstupovat umělé oplodnění a podrobovat se nepřirozeným zásahům do těla. Necítili jsme se s manželem ani na adopci. Postupně jsme se se situací smířili a zařídili si hezký život. Ten ale dostal vážnou trhlinu. Začala jsem si všímat, že můj manžel je stále více zamlklý a odtažitý. Nekonečné minuty trávil na balkoně nebo v koupelně. Sám, zato s telefonem v ruce.
Jednoho dne už jsem to nevydržela a uhodila na něj, aby mi konečně řekl, co se děje. Zbledl. Přiznal, že má milenku. Byla jsem v šoku. Zapletl se s jednou ze svých studentek. Ta mladá slečna se jmenovala Simona a bylo jí sotva jednadvacet. Dušoval se, že to nic neznamená, že to s ní ukončí. Že prý mu na mně stále záleží. Jen se potřeboval trochu uvolnit, naše manželství pro něj bylo stereotypní.
Tak stereotypní? Jak mi tohle mohl udělat? Jak mě mohl takhle odporně zradit? Otočila jsem se a beze slova odešla z místnosti. Potřebovala jsem být sama. Zavládla u nás tichá domácnost. Po několika dnech za mnou Jan přišel. Vypadal ustaraně. Myslela jsem, že se mu to v hlavě rozleželo a chce o náš vztah bojovat.
Do naší rodiny si našla cestu malá Pavlínka
Řekl mi, že s tou dívkou to skutečně ukončil. Ona mu však oznámila, že je těhotná. Dítě si chce nechat. Ačkoli mě pouhá myšlenka na to, že nevěra mého muže nezůstane bez následků, ničila, bylo to její rozhodnutí. Záhy se tak narodila malá Pavlínka. Můj muž na ni od začátku poctivě platil alimenty. Protože žijeme na malém městě, brzy se k Janovi doneslo, že Simona se o svou dceru nestará. Dítě prý vlastně nechtěla, od potratu ji ale odradili její konzervativní rodiče.
Můj manžel tak přišel s tím, že svou dceru chce do péče. Její biologická matka tomu nijak nebránila. A já jsem stála před obtížným rozhodnutím, jak se k této situaci postavit. Po delší úvaze jsem se rozhodla, že chci být součástí jejího života, že to dítě si zaslouží lásku a péči, ačkoli se narodilo za nepříliš příznivých okolností.
První týdny a měsíce byly obtížné. Snažila jsem se překonat své vlastní zranění a zároveň se věnovat holčičce, která potřebovala mateřskou péči. Postupem času jsme se s ní však oba sblížili. Pomalu jsem si k ní i já vytvořila silné pouto a začala jsem ji vnímat jako své vlastní dítě.
Jan mi byl celou dobu oporou a věděl, jak náročné to pro mě je. Společně jsme pracovali na tom, abychom z naší neobvyklé rodinné situace vytěžili to nejlepší. Viděla jsem, jak moc miluje svou dceru a jak se snaží být skvělým otcem. Z Pavlínky se postupně stala veselá a zvídává holčička, kteréhou se snažíme co nejvíc rozvíjet a podporovat.
