Asi to není úplně neobvyklý příběh, když se manželům středního věku začne rozpadat manželství. Ne každá žena umí ale přiznat, že na tom má zásadní podíl. Upřímná k sobě i k nám je paní Zdena z menšího města nedaleko Prahy.
Jako z filmu
Brali jsme z lásky po kratší známosti a první roky všechno klapalo. Po roce se nám narodil syn, za další dva dcera a problémem byl tehdy jen malý byt. Jarda byl pracovitý, jeden čas měl až tři zaměstnání, abychom si mohli koupit vysněný domeček s malou zahrádkou. Sice jsme se odstěhovali za Prahu, ale hypotéku jsme spláceli bez problémů a já jsem měla pocit, že na malém městě to bude pro děti lepší než na obřím sídlišti, kde jsme bydleli předtím.
Po pár letech manžel opustil nejen vedlejší zaměstnání, ale přestal chodit i na brigády. Já mu to nevyčítala, v té době jsem měla slušný příjem jako účetní a s manželovým platem jsme to finančně zvládali. Od klienta jsem dostala členství ve fitness centru s výraznou slevou, takže jsem ho koupila Jardovi k Vánocům, aby se nenudil a mohl aktivně sportovat. A to byla velká chyba.
Já, já, já, jenom já
Ve fitku byl manžel v podstatě denně, mířil tam rovnou z práce a hodiny v něm nebo v bazénu trávil i o víkendech. Sám. Že by někam vzdal děti, nebo dokonce mě, to ho samotného ani nenapadlo. Nejdřív jsem ho omlouvala, po těch letech dřiny si trochu času pro sebe zasloužil. Ale děti ho pomalu neviděly a když jsem chtěla s něčím pomoct, nebo jet třeba na víkend, pravidelně jsme se pohádali. A to byl jen začátek.
Můj milý muž si začal kupovat spoustu oblečení, které se hodilo spíš pro studenty než pro tátu od rodiny. Z fitka mířil za kamarády, do kaváren, nebo na údajné procházky v Praze. Jeho nový životní styl stál spoustu peněz, které začaly chybět jinde. A já byla natolik hloupá, že jsem si nabírala víc a víc práce, abych díru v rozpočtu pokryla. Na sebe, svůj vzhled a své přátele jsem samozřejmě neměla čas.
Byla jsem jen služka a kasička, ale ani to nestačilo!
Syn potřeboval notebook, tak jsem ho koupila. Dcera se rozhodla sportovat, i to jsem zaplatila. Snahy dostat pár korun i z manžela byly marné. Kromě hypotéky už neplatil skoro nic. Sem tam sice koupil nějaké jídlo, ale jen to, co chutnalo jemu. Navíc mi začal nadávat, když nebylo navařeno, uklizeno, vyžehleno, což občas nebylo, protože jsem od rána do noci pracovala, abych měla dost peněz. Ani tehdy jsem se neodhodlala ho vyhodit. Poslední kapkou bylo, když jsem zjistila, že má ne jednu, ale hned několik přítelkyň. Když jsem se ho na to zeptala, dostala jsem první facku. Nevadila mu jeho nevěra, vadilo mu, že to vím.
Dnes se rozvádíme a hádáme se o každou korunu. Děti jsou nešťastné a já nemůžu házet vinu jen na Jardu. Svým jednáním jsem z něj vychovala sobeckého fracka. Je mi přes 50, bojím se samoty, protože děti za pár let odejdou žít svůj život. Ale s ním už být prostě nechci.
