Hana neplánovaně otěhotněla a rozhodla se, že si miminko nechá. Když už se smířila s tím, že budou s dcerkou samy, bývalý partner se do jejího života chce nečekaně vrátit. Jak to ustát?
Neplánované těhotenství mi změnilo život
S Robertem jsme se seznámili na diskotéce. Bylo mi sotva dvacet, jemu o dva roky víc. Oba jsme ještě studovali. Šlo o letní lásku, chodili jsme spolu pár týdnů. Budoucnost jsme neplánovali. Kdo ví, možná to mohl být ten pravý. Nebýt toho, že se všechno zkrátka „trochu“ zkomplikovalo. Nedostala jsem menstruaci.
Když jsem si udělala test, okamžitě se na něm objevily ukázkové dvě čárky. Všechno se ve mně sevřelo. Zjištění těhotenství jsem oplakala a několik dní chodila jako tělo bez duše. Přemýšlela jsem, jak to řeknu Robertovi. Jeho reakce jsem se bála oprávněně. Křičel na mě, jak se to mohlo stát a trval na tom, že půjdu na potrat. Prý dítě rozhodně ještě nechce.
Vlastně jsem si do té doby ani já nebyla pořádně jistá, jestli to, co od života zrovna teď chci, je stát se mámou. Jenže Robertova slova jako by ve mně najednou probudila tu pravou matku-lvici a já se rozhodla, že naše miminko nedám. Oznámila jsem Robertovi, že po něm nic nechci a že si poradím i bez něj.
Dceřin táta se po letech domáhá péče
Tím momentem jsme se rozešli a já pak o něm několik let neslyšela. S dcerou mi pomohli rodiče. Nadšení zpočátku moc nebyli, ale moje rozhodnutí přijali. Jen díky nim jsem nakonec mohla dostudovat. S Verunkou, jak jsem holčičku, která se narodila, pojmenovala, nám bylo fajn, zvykly jsme si na život ve dvou. Teď jsou jí čtyři, chodí do školky a je chytrá a zvídavá.
A to až moc. Samozřejmě, že už se začala ptát i na tatínka, vidí, že ostatní kamarádi ve školce tátu mají. Rozhodla jsem se, že jí nebudu lhát a tak jsem jí přiznala, že táta se zkrátka ještě necítil na to mít miminko. Zdálo se, že tuhle informaci přijala. Jenže tím to rozhodně neskončilo.
Jedno odpoledne mi zazvonil telefon. Na displeji svítilo neznámé číslo. Zvedla jsem ho a zůstala v šoku. Ozval se Robert. Trochu rozpačitě ze sebe vykoktal, jak se mám. Oznámila jsem mu, že se s dcerou máme dobře. Chvíli bylo na druhém konci ticho. Pak ze sebe Robert vysoukal, že se tenkrát choval jako blbec a že si to uvědomuje. Prý by to chtěl napravit a má zájem dceru vídat.
Nejdřív jsem na něj měla vztek a chtěla mu prostě položit telefon. Pak se mi to ale v hlavě trochu rozleželo. Hlavně kvůli dceři. Několik dní jsem o tom, co se stalo, přemýšlela. Nemám právo Verče upírat tátu. Má ale Robert právo se prostě jen tak objevit a tvářit se, že se nic nestalo?
