Když jsem se zamilovala do Tomáše, věděla jsem, že má syna z předchozího vztahu. Netušila jsem však, jak hluboce ovlivní náš společný život jeho lhostejnost vůči vlastnímu dítěti. Nyní stojím před dilematem: mám pokračovat ve vztahu s mužem, který odmítá převzít odpovědnost za svého syna, nebo odejít a chránit tak své vlastní hodnoty a duševní pohodu?
První pochybnosti
Když jsem se zamilovala do Tomáše, věděla jsem, že má syna z předchozího vztahu. Přijala jsem to jako fakt a neřešila, co to bude znamenat pro náš vztah. Jenže postupem času jsem si začala všímat, že Adam není přirozenou součástí jeho života. Když ho měl u sebe, nepřikládal tomu žádnou váhu, jako by šlo o nepříjemnou povinnost. Nikdy si s ním neplánoval žádné aktivity, neptal se na školu ani na jeho pocity. Připadalo mi to zvláštní, ale říkala jsem si, že každý rodič má jiný způsob, jak vyjadřuje lásku. Jenže u Tomáše to nebylo o jiném přístupu – byla to lhostejnost.
Střídavá péče jen na papíře
Soud schválil střídavou péči, a tak k nám Adam začal jezdit pravidelně. Čekala jsem, že Tomáš přijme svou roli otce a začne se o něj zajímat, jenže to se nestalo. Po práci si sedl k televizi nebo odešel s přáteli do hospody, zatímco já se starala o jeho syna. Vařila jsem mu, pomáhala s úkoly, chodila s ním ven. Adam mě bral jako někoho, komu na něm záleží, zatímco jeho vlastní otec byl jen tichou postavou v pozadí. Čím déle to trvalo, tím víc mě to vyčerpávalo. Měla jsem pocit, že se starám o dítě, které není moje, zatímco jeho otec se tváří, že se ho to netýká.
Vyčerpání a frustrace
Začala jsem o tom s Tomášem mluvit, ale pokaždé mě odbyl stejnou odpovědí – že on sám měl přísnou výchovu a že se Adam musí naučit samostatnosti. Jenže jeho chladný přístup nevedl k tomu, aby byl Adam silnější, naopak se stával nejistějším. Bylo mi ho líto. Často za mnou chodil, chtěl si povídat, hledal u mě to, co mu otec nedával. Přitom Tomáš neprojevoval žádnou ochotu situaci měnit. Začala jsem se ptát sama sebe, jestli je tohle ten život, který chci. Pokud se nezajímá o vlastní dítě, co to vypovídá o jeho charakteru? Jak bych mohla mít jistotu, že by se jednoho dne nechoval stejně i ke mně, nebo k našemu případnému dítěti?
Jak se zachovat?
Teď stojím na rozcestí. Miluji ho, ale zároveň se nemůžu smířit s tím, jak se chová ke svému synovi. Nedokážu pochopit, jak někdo může být tak lhostejný k vlastní krvi. Cítím se jako matka dítěte, které jsem si nepořídila, a zároveň si kladu otázku – proč to dělám? Neměla bych být tou, která se stará, když jeho otec odmítá. Přemýšlím, zda odejít, nebo zůstat a nadále se snažit o nemožné. Stále hledám odpověď, ale čím déle čekám, tím víc si uvědomuji, že tahle situace mě ničí.
