Když se dva lidé rozvedou, každý si jde svou cestou. Můj bývalý si našel novou rodinu a chce, aby naše děti byly její součástí. Jenže já s touhle novou realitou nesouhlasím.
Rozvod nebyl konec, ale začátek boje
Když jsem se rozváděla s Pavlem, věřila jsem, že je to nejhorší, co mě mohlo potkat. Byli jsme spolu třináct let, máme dvě krásné děti, osmiletou Karolínu a desetiletého Martina. Naše manželství ale už delší dobu nefungovalo, a tak jsme se rozhodli jít každý svou cestou.
Nová rodina, nové komplikace
Ještě jsem ani nestačila pochopit, jak život bez něj bude vypadat, když mi oznámil, že se nastěhoval k Monice. Monika byla jeho nová přítelkyně a měla dvě děti z předchozího vztahu. Brzy začal trvat na tom, aby Karolína a Martin trávili čas s jeho novou rodinou.
Zpočátku jsem tomu nebránila, chápala jsem, že děti chtějí mít vztah se svým otcem. Jenže mě začalo znepokojovat, jak moc se snaží vnutit jim svou novou realitu. Děti mi sice neříkaly, že by jim u otce bylo zle, ale bylo na nich vidět, že si zvykají na něco nového. A já jsem se začala bát – ne o ně, ale o sebe.
Strach, že budu nahrazena
Nešlo ani tak o děti jako spíš o mě samotnou. Vadila mi představa, že mé děti budou trávit tolik času s Monikou a jejími dětmi. Byla jsem zvyklá být pro ně ta nejbližší osoba, jejich hlavní opora. Teď jsem se měla dívat, jak se v jejich životech objevuje někdo nový, kdo bude mít na jejich výchovu vliv. Co když si Monika začne hrát na druhou matku? Co když ji děti začnou mít raději než mě?
Představovala jsem si, jak Monika dětem peče bábovku, jak je bere na výlety a jak se smějí v její přítomnosti. A v hlavě mi běžela děsivá myšlenka: Co když si ji oblíbí natolik, že mě začnou srovnávat?
S Pavlem jsme se kvůli tomu několikrát pohádali. On tvrdil, že se snaží vytvořit harmonické prostředí, ale já v tom viděla něco jiného – pokus vytvořit si novou rodinu, kde pro mě už nebude místo.
Mám právo nesouhlasit?
Když jsem mu řekla, že bych byla raději, kdyby se děti s jeho novou rodinou vídaly méně, byl rozčílený. Podle něj to bylo přirozené a děti by se měly naučit žít s tím, že má nový život. Jenže já jsem se nemohla smířit s tím, že moje děti budou najednou součástí něčeho, s čím jsem já nesouhlasila.
Možná si někteří řeknou, že jsem sobecká. Ale já jsem přesvědčená, že jako matka mám právo chránit svůj vztah s dětmi. Nechtěla jsem, aby si myslely, že někdo jiný se o ně postará lépe než já. Aby mě jednou neviděly jen jako rodiče, u kterého se bydlí, zatímco u Moniky je „ta správná rodinná atmosféra“.
Budoucnost v mých rukou
Nevím, kam to všechno povede. Možná si časem na Moniku a její děti zvyknou a já budu muset přijmout, že se jejich svět proměnil. Ale jedno vím jistě – nikdy nepřestanu být jejich matkou. A nikdy jim nebudu bránit v tom, aby měly svůj vlastní názor na to, co je pro ně správné. Jen doufám, že mě budou vždy vnímat jako tu, která tu byla pro ně v každém okamžiku, a ne jako ženu, která se bála, že ji nahradí někdo jiný.
proč, proboha? Naši byli také rozvedení a s manželkou mho táty jsen si rozuměla lépe než s ním, Když se mi narodily děti, řekla mi, abych vzala na vědomí, že mají 3 babičky.
Mám úplně stejný problém. Jen s tím, že jsem muž a můj syn jakýkoliv vztah s matkou a jejím novým přítelem odmítá, zatím co dcera je zmanipulovaná a chce žít s matkou a ne v původní střídavé péči.