Nikdy bych si nemyslela, že rozhodnutí, které jsme s manželem učinili ve snaze mít dítě, nás nakonec rozdělí. Chtěli jsme rodinu, hledali jsme cestu, jak ji vytvořit, a když jsem konečně otěhotněla, věřila jsem, že jsme udělali správnou věc. Ale teď, když se dívám na svého syna a na manžela, který syna nikdy nepřijal, si nejsem jistá ničím.
Cesta za dítětem
Nikdy jsem nepochybovala o tom, že budu matkou. Od chvíle, kdy jsme se s Davidem vzali, jsme snili o velké rodině. Jenže roky plynuly a já stále nebyla těhotná. Lékaři nás posílali na testy, až jsme nakonec dostali odpověď, kterou jsme nechtěli slyšet – David byl neplodný. Pamatuji si ten moment, jako by to bylo včera. Seděl v ordinaci s prázdným pohledem a já cítila, jak se mi hroutí svět.
Po měsících zkoumání možností – adopce, asistovaná reprodukce – jsme nakonec došli k jediné variantě, která se zdála být nejschůdnější a taky nejlevnější. Dohodli jsme se s Davidem na muži, který by mi pomohl otěhotnět. Nebylo to jednoduché. Hádali jsme se, plakala jsem, pochybovala. Byla to zkouška našeho vztahu. Nakonec jsme našli někoho, kdo byl ochotný pomoci, a stanovili jasná pravidla. Nebude to o citech. Bude to čistě technická záležitost.
Těhotenství plné naděje
Brzy přišla dobrá zpráva – byla jsem těhotná. Když jsem držela pozitivní test v rukou, rozbrečela jsem se štěstím. David mě objal a říkal, že je rád. Chtěl být u každého ultrazvuku, hladil mi bříško a šeptal dítěti příběhy o tom, jak se na něj těší. Naše láska se zdála silnější než kdy dřív. Věřila jsem, že jsme udělali správnou věc.
Ale když se malý Matyáš narodil, všechno se změnilo.
Cizinec v naší rodině
David stál v porodnici vedle mě, ale jeho oči byly prázdné. Držel dítě v náručí jen pár sekund, než mi ho vrátil. Myslela jsem si, že je jen v šoku, že si zvykne. Ale on se od nás začal vzdalovat. Odmítal malého chovat, vyhýbal se mu, a když plakal, dělal, že ho neslyší. Já byla vyčerpaná a zoufalá.
Jednou v noci jsem ho našla sedět v obýváku se skleničkou v ruce. „To dítě není moje,“ řekl tiše. Po zádech mi přejel mráz, vždyť jsme se na tom dohodli!
David ale nikdy nepočítal s tím, jak se bude cítit, až se syn narodí. „Každý den mi připomíná, že jsem selhal jako muž,“ rozplakal se.
Srdce mi pukalo. Snažila jsem se mu vysvětlit, že mi na něm záleží, že pro Matyáše může být tím nejlepším otcem, jakého si dokáže představit. Ale on už mě neposlouchal.
Krize ve vztahu
Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce. David s námi skoro netrávil čas. Dítěti se vyhýbal, jako by bylo cizí. Když jsem na něj naléhala, aby se zapojil, jen odsekl nebo odešel z místnosti. Naše manželství začalo umírat.
Jednoho dne jsem našla jeho telefon položený na stole. Otevřela jsem ho a uviděla zprávy, které mě srazily na kolena. Psával si s jinou ženou. „S ní je to jednodušší,“ řekl mi. „Není tam žádné dítě, žádná tíha. Jen klid.“
Seděla jsem jen s očima plnýma slz, držela svého syna v náručí a ptala se sama sebe – udělala jsem chybu?
Jak to bude dál?
Teď tu sedím, píšu tenhle příběh a nevím, co dál. Udělala jsem všechno pro to, abych zachránila naše manželství, ale možná to bylo ztracené už v momentě, kdy jsme se rozhodli pro tuhle cestu. Miluji svého syna celým svým srdcem. Ale nevím, jestli dokážu dál milovat muže, který ho odmítá.
