Veronika se vdala a posléze rozvedla. Když se s tímto životním mezníkem vyrovnala, exmanžel vyrukoval s tím, že stojí o kontakt se synem. Co má dělat?
Manžel se těšil, že se mu narodí syn
Jmenuji se Veronika a je mi 36 let. Jsem rozvedená a mám tříletého syna. S jeho otcem jsme byli deset let, z toho osm let jako manželé. Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna mně se rozpadne manželství, ale stalo se.
S mým exmanželem jsme se brali po dvou letech vztahu a myslela jsem, že víme oba, co od života chceme. Alespoň to tvrdil i on. Syn se narodil jako plánované miminko. Těšili jsme se, jak s ním budeme jezdit na výlety a učit ho všemu, co umíme. Můj muž si ještě v těhotenství maloval, jak bude se synem chodit na fotbal a byl štěstím bez sebe, že se nám narodí kluk.
Jenže realita mého bývalého manžela zaskočila. Náš syn přinesl do našich životů zásadní změnu. První měsíce se vše točilo kolem něj. Navíc byl poměrně náročné a plačtivé miminko, které se zkrátka nedalo „odložit“. Trpěl na koliky a stále musel být se mnou a tak to trvalo celý půlrok jeho života. Neměla jsem čas na nic a nebýt tchyně, která občas přijela a přivezla například polévku nebo pomohla s úklidem, naše domácnost by byla v ještě větším „rozkladu“.
Situace se začala uklidňovat až kolem synových prvních narozenin. Na babičku byl díky tomu, jak nám od počátku pomáhala, zvyklý a mohla s ním tak trávit čas a vzít ho ven. Vypadalo to, že jako rodina se konečně začínáme trochu víc sžívat a situace se zlepší.
S dítětem byl život náročnější, než manžel čekal
Jenže můj manžel Dan byl stále zamlklejší a všimla jsem si, že se stále častěji „nenápadně“ vytrácí z domu. Z práce chodil později nebo mířil za kamarády. Pravý důvod jeho útěků se odhalil záhy. Jednou se vrátil domů a oznámil mi, že takhle už to dál nejde. Tak si to jednoduše nepředstavoval. Potřebuje zpátky svoji svobodu.
Zůstala jsem v šoku. Tak svobodu? On, který se svému vlastnímu synovi nikdy pořádně nevěnoval? Vždycky, když jsem chtěla, aby ho alespoň vzal na procházku, argumentoval, že je ještě malý a potřebuje hlavně mě. A když jsem ho prosila, aby umyl nádobí nebo uklidil, tak byl unavený z práce. A to na jeho sdělení nebylo to nejhorší. Zamiloval se a odchází. Příští dny jsem strávila jako ve snách.
Dan si skutečně přišel pro věci. Pak už se neukázal. Později jsem se doslechla, že má novou přítelkyni, o deset let mladší. Dlouhé dva roky o sobě nedal vědět. Kontaktoval mě až nedávno. Prý si uvědomil, jakou udělal chybu a chce syna do střídavé péče. Připravil mi tak další nepříjemné překvapení. Skoro od narození se o své dítě nezajímá, teď se objeví a myslí si, že bude všechno v pořádku? Vždyť syn není plyšová hračka, bych mu ho prostě „dala“. Skoro ho nezná.
To, že pán paní opustil, je nepříjemné, ale nelze nikoho nutit s někým být, když to tak necítí a nechce, každý musí vědět, co chce. I když oznámit to až poté, co si našel jinou ženu, není dle mého férový přístup. A stejně tak není jednoduchá a úplně férová situace okolo syna. Ale i tak myslím, že nelze rozhodovat o synově životě v tomto ohledu ze svého pohledu. Chtít střídavou péči o dítě, když se o něj nezajímal, je jako dostat lopatou po zádech, takže přirovnání ke zlému snu je výstižné. A zní to spíš jako potřeba řešit neplodnost druhé ženy nebo její nezájem o vlastní dítě, kdy najednou se otci dítě hodí. Nemusí to tak být, ale ta myšlenka se nabízí. Obecně má mít dítě možnost kontaktu s oběma rodiči, pokud tomu nebrání zdravotní stav nebo třeba agresivní chování. Vztah s otcem je stejně důležitý jako ten s matkou. Mužský vzor syn potřebuje moc. Hlavně zdravé vzory. Jestli o kontakt samo dítě nebude stát, aniž by ho někdo negativně ovlivňoval, bude to jeho vlastní volba, nikoho nelze donutit mít někoho rád. Čím bude ale starší, tím horší navázání vztahu, teď mají oba ještě šanci. Když to bude kvalitní vztah, zdravý, bude to pro syna výhra. Určitě bych dítě nedala pro něj de facto cizímu člověku, aby spolu byli sami. Snad první kontakty na neutrální půdě nebo doma, s tím by jistě pomohl dětský psycholog. Střídavá péče je obecně za mě něco nepřijatelného. Dítě není věc. Není to jako střídat si auto. Osobně nesnáším změny místa, tak přestože jsem měla hrozné dětství, střídavá péče by pro mě byla ještě větší peklo. Raději bych své dítě nechala v péči otce, než abych dítě vystavovala soudním tahanicím a nutnosti kočovat z místa na místo jako cirkusáka. Střídavku bych dopustila jen tam, kde se o tom rozhodne opravdu dítě samo.